Červený krevní obraz: MCHC, MCV, RDW a hematokrit

Červený krevní obraz je ta část výsledkového listu, která popisuje červené krvinky neboli erytrocyty: kolik jich v krvi je, jak jsou velké, kolik hemoglobinu nesou a nakolik se od sebe liší. Na českých výsledcích ho najdete pod zkratkami Ery, Hb, Hk (Htk), MCV, MCH, MCHC a RDW; některé laboratoře před ně ještě uvádějí označení materiálu, například písmeno B pro krev (zápis typu B-Hb nebo B_Hb). Vzorek se odebírá do zkumavky s protisrážlivou látkou EDTA a samotný krevní obraz lačnění nevyžaduje.

Hodnoty spolu úzce souvisejí. Analyzátor několik z nich změří přímo a ostatní z nich dopočítá, takže odchylka se obvykle neobjeví osamoceně, ale jako vzorec. Z kombinace MCV, MCHC a RDW lékař pozná, zda jsou krvinky malé, velké, nebo různě velké, a podle toho volí další vyšetření — nejčastěji feritin, vitamin B12 nebo počet retikulocytů. Jedno číslo mimo rozmezí přitom ještě neznamená nemoc.

Krevní obraz má ještě dvě další části. Bílým krvinkám a jejich diferenciálu se věnuje samostatný průvodce bílým krevním obrazem a krevním destičkám vlastní text, na který odkazujeme v části o vzorku. Tady zůstaneme u červené řady.

Co patří do červeného krevního obrazu

Základem jsou tři veličiny. Počet erytrocytů udává, kolik červených krvinek je v jednom litru krve — zápis 4,6 ×10¹²/l znamená 4,6 bilionu buněk v litru. Hemoglobin je bílkovina, která v krvinkách přenáší kyslík; české laboratoře ho uvádějí v gramech na litr, zahraniční zdroje v g/dl, takže 140 g/l odpovídá 14 g/dl. Hematokrit vyjadřuje, jakou část objemu krve tvoří krvinky. Píše se jako desetinné číslo: hodnota 0,42 znamená, že krvinky zabírají 42 % objemu.

Z těchto údajů vycházejí takzvané erytrocytární indexy. MCV je průměrný objem jedné krvinky ve femtolitrech, MCH průměrné množství hemoglobinu v jedné krvince v pikogramech a MCHC průměrná koncentrace hemoglobinu v krvinkách v gramech na litr. RDW popisuje, jak moc se krvinky liší velikostí. Indexy neříkají, zda má člověk dost červených krvinek, ale jaké krvinky to jsou — a to je pro hledání příčiny chudokrevnosti klíčové.

Co analyzátor měří a co dopočítá

Hematologický analyzátor vede naředěný vzorek úzkou měřicí komůrkou a každou krvinku zaznamená zvlášť, podle změny elektrického odporu nebo podle rozptylu světla. Tak erytrocyty spočítá a zároveň změří jejich velikost. Hemoglobin se stanovuje odděleně: krvinky se v části vzorku rozruší a uvolněné barvivo se změří fotometricky, tedy podle toho, kolik světla pohltí.

Podle typu přístroje se pak přímo měří buď průměrný objem krvinek, nebo hematokrit, a druhá z obou hodnot se dopočítá. MCH a MCHC jsou vždy výsledkem výpočtu, stejně jako RDW, které analyzátor odvodí z rozložení velikostí tisíců změřených krvinek. Z toho plyne praktický důsledek: chyba v jediném měřeném údaji se promítne do několika indexů najednou. Proto se nečekaně vysoké MCHC často vysvětlí problémem vzorku dřív, než se začne hledat nemoc.

Jak se indexy počítají

Vztahy mezi hodnotami jsou jednoduché a dají se ověřit s kalkulačkou v ruce:

• MCV = hematokrit ÷ počet erytrocytů × 1000 (výsledek ve femtolitrech, fl)
• MCH = hemoglobin ÷ počet erytrocytů (výsledek v pikogramech, pg)
• MCHC = hemoglobin ÷ hematokrit (výsledek v gramech na litr, g/l)

Příklad: výsledek s počtem erytrocytů 4,6 ×10¹²/l, hemoglobinem 140 g/l a hematokritem 0,42 dává MCV 91 fl (0,42 ÷ 4,6 × 1000), MCH 30,4 pg (140 ÷ 4,6) a MCHC 333 g/l (140 ÷ 0,42). Všechny tři indexy leží uprostřed orientačních mezí. Když si výpočet zkusíte na vlastním výsledku, dostanete obvykle číslo, které se od vytištěného liší jen zaokrouhlením — laboratoř počítá s nezaokrouhlenými hodnotami.

Ze vzorců je také vidět, proč je MCHC nejstálejším indexem: hemoglobin i hematokrit při většině chudokrevností klesají souběžně, takže jejich podíl se změní až tehdy, když krvinkám hemoglobin chybí delší dobu.

MCHC v krvi: koncentrace hemoglobinu v krvinkách

Zkratka MCHC pochází z anglického mean corpuscular hemoglobin concentration, česky střední koncentrace hemoglobinu v erytrocytech. Říká, jak hustě je krvinka hemoglobinem naplněna, bez ohledu na to, jak je velká. Zdravé krvinky udržují koncentraci hemoglobinu v úzkém pásmu a tělo ji nedokáže výrazně zvýšit, a proto mají odchylky směrem dolů jiný význam než odchylky nahoru.

MCHC hodnoty a jednotky na výsledkovém listu

České laboratoře uvádějí MCHC v gramech na litr. Orientační referenční rozmezí u dospělých se pohybuje zhruba mezi 320 a 360 g/l. V zahraničních zprávách a v některých aplikacích se objevuje jednotka g/dl, ve které stejné rozmezí vypadá jako 32–36 g/dl — stačí posunout desetinnou čárku o jedno místo. U dětí se meze liší podle věku a vždy platí rozmezí vytištěné na vašem výsledkovém listu.

Odchylka o několik jednotek za hranici bývá bez významu, zvlášť když jsou ostatní hodnoty krevního obrazu v pořádku. Pozornost si zaslouží odchylka výraznější, opakovaná nebo taková, která zapadá do širšího obrazu spolu s MCV, RDW a hemoglobinem.

Nízké MCHC: co znamená hypochromie

Snížené MCHC se označuje jako hypochromie — pod mikroskopem jsou takové krvinky bledší, protože obsahují méně barviva. Nejčastější příčinou je nedostatek železa, bez kterého kostní dřeň nedokáže hemoglobin vyrábět. Typicky se objevuje u žen se silnou menstruací, v těhotenství, u pravidelných dárců krve, při dlouhodobém skrytém krvácení do trávicího traktu nebo při poruše vstřebávání železa, například u celiakie. U mužů a u žen po přechodu lékař při prokázaném nedostatku železa obvykle pátrá i po jeho zdroji v trávicím traktu.

Důležité je pořadí, v jakém se změny objevují. Při prohlubujícím se nedostatku železa nejprve klesají zásoby, které ukazuje feritin, potom se zmenšují nově vznikající krvinky a klesá MCV i MCH, a MCHC se snižuje až jako poslední. Nízké MCHC proto obvykle neprovází začínající nedostatek, ale stav, který trvá delší dobu.

Druhou častou příčinou malých a málo zbarvených krvinek je talasemický rys — vrozená a obvykle neškodná odchylka ve tvorbě hemoglobinu. Krvinky jsou při něm výrazně malé, MCV i MCH bývají nízké, MCHC však často jen lehce snížené, nebo dokonce normální. Třetí skupinou je anémie chronických onemocnění, která provází dlouhodobé záněty, autoimunitní choroby či nádorová onemocnění; krvinky u ní bývají většinou normálně velké a hypochromie se objeví spíše při delším trvání. Vzácnými příčinami jsou sideroblastické anémie nebo otrava olovem.

Když je MCHC v krvi zvýšené

U hodnoty nad horní mezí se vyplatí nejdřív zapochybovat o vzorku. Koncentrace hemoglobinu v krvince nemůže stoupat donekonečna, takže výrazně vysoké MCHC — orientačně nad 370 g/l — bývá častěji projevem rušivého vlivu při měření než skutečnou vlastností krvinek. Nejčastějšími viníky jsou chladové aglutininy, zakalení vzorku tuky a rozpad krvinek ve zkumavce; podrobněji je popisujeme v části Když za odchylkou stojí vzorek.

Skutečně zvýšené MCHC se objevuje u stavů, kdy krvinky ztrácejí část své membrány a mění se v drobné kulovité sférocyty s nahuštěným obsahem. Nejznámější je dědičná (hereditární) sférocytóza, dále autoimunitní hemolytická anémie a několik dalších vzácných poruch membrány či hemoglobinu. Tyto stavy obvykle provázejí i jiné nálezy — zvýšené retikulocyty, vyšší bilirubin nebo zvětšená slezina — a jejich potvrzení patří hematologovi.

Srozumitelné informace pro pacienty o krevním obrazu a dalších vyšetřeních shromažďuje Národní zdravotnický informační portál, odborná doporučení pro hematologickou diagnostiku vydává Česká hematologická společnost ČLS JEP. Podrobný rozbor nízkých a vysokých hodnot MCHC nabízí také Kantesti. U každého výkladu ale platí, že rozhodující je rozmezí vaší laboratoře a souvislosti, které zná váš lékař.

MCH a MCHC: rozdíl mezi dvěma podobnými zkratkami

MCH a MCHC se na výsledkovém listu liší jediným písmenem, a tak se snadno zamění. MCH udává, kolik hemoglobinu je v průměrné krvince — absolutní množství v pikogramech. MCHC udává koncentraci, tedy kolik hemoglobinu připadá na jednotku objemu krvinky. Pomůže přirovnání k oslazenému čaji: MCH říká, kolik cukru je v hrnku, MCHC, jak sladký čaj je. Do většího hrnku se vejde víc cukru, a čaj přitom nemusí být sladší.

MCH proto úzce sleduje velikost krvinky a mění se souběžně s MCV. Velká krvinka při nedostatku vitaminu B12 nese víc hemoglobinu, takže MCH je zvýšené, ale koncentrace zůstává normální a MCHC se nemění. Malá krvinka u talasemického rysu má nízké MCH, přestože koncentrace hemoglobinu v ní může být téměř v pořádku. Zda je krvinka skutečně málo zbarvená, tedy hypochromní, vystihuje MCHC. Při nedostatku železa ale MCH klesá dřív, a proto ho lékaři v praxi sledují jako citlivější ukazatel.

MCV: velikost červených krvinek

Průměrný objem krvinky je pro lékaře první rozcestník. Podle MCV se anémie dělí na mikrocytární, normocytární a makrocytární a každá skupina má jiný okruh pravděpodobných příčin. Orientační rozmezí u dospělých je zhruba 82–98 fl.

Malé krvinky: mikrocytóza

MCV pod dolní mezí nejčastěji souvisí s nedostatkem železa nebo s talasemickým rysem, méně často s anémií chronických onemocnění. Talasemický rys se od nedostatku železa liší tím, že krvinek bývá spíše víc než obvykle, jsou stejnoměrně malé a zásoby železa jsou v pořádku. V Česku je méně častý než ve Středomoří nebo v jihovýchodní Asii a obvykle se na něj přijde náhodně, protože nepůsobí potíže. Rozlišení má praktický význam: železo bez prokázaného nedostatku nepomůže a jeho zbytečné dlouhodobé užívání není vhodné.

Velké krvinky: makrocytóza

Zvýšené MCV má širší okruh příčin. Klasickou je nedostatek vitaminu B12 nebo kyseliny listové (folátu), při kterém je v kostní dřeni narušena tvorba DNA, krvinky se dělí opožděně a vznikají větší buňky; mluví se o megaloblastové anémii. Nedostatek B12 hrozí při dlouhodobě přísné veganské stravě bez doplňování, po operacích žaludku, při autoimunitním zánětu žaludeční sliznice a při dlouhodobém užívání některých léků, například metforminu nebo léků snižujících kyselost žaludku. Obecná výživová doporučení pro českou populaci zveřejňuje Státní zdravotní ústav.

Častou příčinou mírné makrocytózy bez chudokrevnosti je pravidelné pití alkoholu; po abstinenci se MCV upravuje postupně během několika měsíců, protože krvinky žijí zhruba 120 dní. Krvinky zvětšují také onemocnění jater, která pomáhají odhalit jaterní testy, snížená funkce štítné žlázy a některé léky, například methotrexát, hydroxykarbamid nebo některá antiepileptika. Mírně vyšší MCV způsobí i zvýšený počet retikulocytů, tedy mladých krvinek, které jsou větší než zralé. U starších lidí s nevysvětlenou makrocytózou a poklesem dalších krevních řad zvažuje lékař i onemocnění kostní dřeně.

MCV fl

nízké referenční rozmezí zvýšené

60 82 98 120

Normální MCV a přesto anémie

Normální MCV při sníženém hemoglobinu ještě neznamená, že je s krvinkami vše v pořádku. Normocytární anémie provází akutní krevní ztrátu, chronické onemocnění ledvin (ledviny pak tvoří méně erytropoetinu, hormonu řídícího tvorbu krvinek), dlouhodobé záněty nebo zvýšený rozpad krvinek. Zvláštním případem je smíšený nedostatek, například železa a současně vitaminu B12. Vliv malých a velkých krvinek na průměr se pak vzájemně vyruší a MCV vyjde normálně; směs obou populací často prozradí až vysoké RDW.

Mentzerův index: pomůcka, ne diagnóza

V některých kalkulačkách se objevuje Mentzerův index — podíl MCV a počtu erytrocytů. Hodnota pod 13 orientačně ukazuje spíše na talasemický rys, hodnota nad 13 spíše na nedostatek železa. Index ale vznikl jako rychlá orientační pomůcka pro lékaře, nikoli jako test: v těhotenství, při smíšeném nedostatku, souběžném zánětu nebo u hraničních hodnot může být zavádějící. Talasemický rys se potvrzuje vyšetřením typů hemoglobinu, například stanovením HbA2, u alfa-talasemie někdy až genetickým vyšetřením; nedostatek železa feritinem a saturací transferinu.

RDW: jak moc se krvinky liší velikostí

RDW (z anglického red cell distribution width) popisuje šíři rozložení velikostí červených krvinek. Zatímco MCV říká, jak velká je průměrná krvinka, RDW říká, nakolik se od průměru liší ostatní. Zdravá krev obsahuje krvinky přibližně stejně velké; když se v ní objeví směs malých a velkých buněk, mluví se o anizocytóze a RDW stoupá.

RDW-CV a RDW-SD: norma a rozdíl

Laboratoře uvádějí jednu nebo obě varianty. RDW-CV je variační koeficient: směrodatná odchylka objemu krvinek vydělená jejich průměrným objemem a vyjádřená v procentech. Orientační rozmezí je zhruba 11,5–14,5 %, mezi analyzátory se ale liší a některé laboratoře uvádějí horní mez kolem 15 %. RDW-SD je naproti tomu šířka samotné křivky rozložení velikostí, odečtená v její dolní části; vyjadřuje se ve femtolitrech. Norma RDW-SD se orientačně pohybuje mezi 37 a 54 fl.

Rozdíl má praktický dopad. Protože RDW-CV vzniká dělením průměrným objemem, vychází při malých krvinkách poněkud výš a při velkých níž, i když se skutečný rozptyl nezměnil. RDW-SD na průměrné velikosti závisí méně a citlivěji zachytí malou skupinu velmi velkých nebo velmi malých buněk. Obě čísla se proto doplňují a čtou se spolu s MCV.

RDW-CV %

nízké referenční rozmezí zvýšené

8 11,5 14,5 22

Vysoké RDW-CV a anizocytóza

Zvýšené RDW patří k časným laboratorním projevům nedostatku železa: nové krvinky jsou menší než starší, a rozptyl velikostí proto roste dřív, než klesne průměrné MCV. Podobně se chová začínající nedostatek vitaminu B12 nebo folátu, jen nové krvinky jsou naopak větší. Vysoké RDW-CV typicky provází také smíšený nedostatek, období po větší krevní ztrátě nebo po transfuzi, kdy v oběhu kolují dvě odlišné populace krvinek, a obnovu krvetvorby po zahájení léčby nedostatku, kdy se k původním krvinkám přidávají nové.

Nízké RDW naproti tomu nemá klinický význam a žádnou poruchu neznamená. Normální RDW při malých krvinkách svědčí spíše pro talasemický rys než pro nedostatek železa, ani to však neplatí bez výjimky.

RDW se v posledních letech objevuje i mimo hematologii. Ve velkých populačních studiích se vyšší RDW pojí s vyšším věkem a s horší celkovou prognózou, a proto spolu s MCV vstupuje do výpočtu fenotypového věku PhenoAge, jak ho popsala studie Levine a kol. z roku 2018. O tom, co takové výpočty říkají a co ne, pojednává průvodce biologickým věkem z krve. U jednotlivce ale zvýšené RDW samo o sobě nic nepředpovídá; vždy se hledá jeho konkrétní příčina.

Obecná doporučení pro práci klinických laboratoří vydává Česká společnost klinické biochemie ČLS JEP. Podrobný průvodce krevním testem RDW nabízí také Kantesti; výklad konkrétního výsledku však vždy záleží na ostatních hodnotách krevního obrazu.

Hematokrit a hemoglobin

Hematokrit a hemoglobin se obvykle pohybují souběžně a oba vypovídají o tom, kolik červených krvinek člověk v oběhu má. Orientační rozmezí hemoglobinu je u mužů 135–175 g/l a u žen 120–160 g/l. Hematokrit se u mužů pohybuje zhruba mezi 0,40 a 0,50, u žen mezi 0,35 a 0,47; v zahraničních zprávách se uvádí v procentech, tedy například 40–50 %.

Světová zdravotnická organizace definuje anémii u dospělých mužů jako hemoglobin pod 130 g/l a u žen, které nejsou těhotné, pod 120 g/l. Dolní mez, kterou u mužů uvádí řada českých laboratoří, je o něco vyšší, takže hodnota 132 g/l může být na výsledkovém listu označena jako snížená, aniž by šlo o anémii podle definice WHO. Nejde o chybu: referenční rozmezí popisuje běžné hodnoty zdravé populace, kdežto diagnostická hranice slouží k jinému účelu.

Vysoký hematokrit

Nejčastějším vysvětlením mírně zvýšeného hematokritu je relativní zahuštění krve při nedostatku tekutin — po zvracení, průjmu, horečce, výkonu v horku nebo jednoduše při nízkém příjmu vody. Krvinek přitom není víc, jen ubylo plazmy. Skutečně zvýšený počet krvinek (polyglobulie) vzniká jako odpověď na dlouhodobý nedostatek kyslíku: u kuřáků, u lidí s chronickým onemocněním plic nebo se spánkovou apnoí a při dlouhém pobytu ve vysoké nadmořské výšce. Hematokrit zvyšuje také léčba testosteronem a zneužívání anabolických steroidů či erytropoetinu.

Vzácnou příčinou je pravá polycytémie (polycythaemia vera), onemocnění kostní dřeně, při kterém dřeň tvoří krvinky bez ohledu na potřebu těla. Často ji provázejí i zvýšené trombocyty nebo leukocyty, zvětšená slezina, bolesti hlavy či svědění kůže po koupeli. Trvale zvýšený hematokrit, který nevysvětlí nedostatek tekutin ani kouření, proto patří k lékaři — zahuštěná krev zvyšuje riziko trombózy.

Nízký hematokrit a anémie

Nízký hematokrit spolu s nízkým hemoglobinem je laboratorním obrazem chudokrevnosti a její typ pak určují indexy popsané výše. Hodnotu může snížit i naředění krve, například po infuzích nebo při odběru z paže, do které právě teče infuze. V těhotenství hemoglobin i hematokrit fyziologicky klesají, protože objem plazmy roste rychleji než počet krvinek, a pro těhotné proto platí jiné hranice.

Jak číst krevní obraz: MCHC, MCV a RDW dohromady

Jednotlivé indexy dávají smysl teprve v kombinaci. Lékař obvykle začne hemoglobinem (je přítomna chudokrevnost?), pokračuje MCV (jak velké jsou krvinky?) a RDW (jsou stejnorodé?) a MCHC s MCH mu pomohou posoudit, zda krvinkám chybí barvivo. Tabulka shrnuje nejčastější vzorce; jde o orientační pomůcku, ne o diagnostický klíč.

Do celkového obrazu patří i počet retikulocytů, tedy nejmladších červených krvinek. Ukazuje, jak kostní dřeň reaguje: vysoké retikulocyty provázejí krevní ztrátu nebo rozpad krvinek, kdy dřeň výrobu zrychlila, nízké naopak svědčí o tom, že dřeň krvinky nestíhá tvořit, například pro nedostatek železa či vitaminů. Retikulocyty obvykle nejsou součástí základního krevního obrazu a lékař je musí požadovat zvlášť.

Pozornost si zaslouží také souběh odchylek v různých částech krevního obrazu. Pokles hemoglobinu spolu s nízkými leukocyty a trombocyty (krevními destičkami) je nález jiné váhy než izolovaná změna jednoho indexu a vyžaduje včasné vyšetření.

Když za odchylkou stojí vzorek

Protože se indexy dopočítávají, chyba v jediném měření se v nich znásobí. Laboratoře mají pro takové situace kontrolní pravidla a podezřelé výsledky ověřují, přesto je dobré znát několik typických artefaktů:

• Chladové aglutininy jsou protilátky, které při pokojové teplotě slepují krvinky do shluků. Analyzátor pak započítá shluk jako jednu velkou buňku: počet erytrocytů a hematokrit vyjdou nízko, MCV vysoko a MCH i MCHC nesmyslně vysoko. Laboratoř vzorek zahřeje na tělesnou teplotu a změří znovu. Pokud se chladové aglutininy potvrdí, lékař zváží, zda nesouvisejí s prodělanou infekcí nebo jiným onemocněním.
• Lipémie, tedy zakalení vzorku tuky po velmi tučném jídle nebo při vysokých triacylglycerolech, ruší fotometrické měření hemoglobinu. Hemoglobin vyjde falešně vyšší a s ním i MCH a MCHC, přestože počet krvinek je správný.
• Hemolýza ve zkumavce, tedy rozpad krvinek při obtížném odběru nebo nešetrném zacházení se vzorkem, sníží počet krvinek i hematokrit. Hemoglobin z rozpadlých buněk ale ve vzorku zůstane a změří se, takže výsledkem je opět zdánlivě vysoké MCHC.
• Stáří vzorku: v krvi, která čeká na analýzu příliš dlouho, krvinky pomalu bobtnají, MCV mírně stoupá a MCHC klesá. Krevní obraz se proto měří ideálně v den odběru.

Samotná EDTA ve zkumavce je pro červené krvinky šetrná, u malé části lidí ale způsobuje shlukování krevních destiček, které pak analyzátor nespočítá správně. Tomuto jevu, pseudotrombocytopenii, se věnuje průvodce krevními destičkami a jejich nízkými hodnotami. Obecně o tom, jak se do výsledků promítá příprava, odběr a cesta vzorku do laboratoře, pojednává text o laboratorních interferencích a načasování odběru.

Když laboratoř artefakt odhalí, uvede to obvykle v poznámce k vzorku, případně dotčené indexy vůbec nevydá. Pro pacienta z toho plyne jednoduché pravidlo: neobvyklé MCHC s poznámkou o vzorku samo o sobě není důvodem k obavám, ale spíše k opakování odběru. Zda je potřeba pátrat dál, rozhodne lékař.

Navazující vyšetření

Když krevní obraz ukáže odchylku v červené řadě, lékař obvykle doplní cílená vyšetření. Jejich výběr se řídí vzorcem indexů, ne jedním číslem:

• Feritin je hlavní ukazatel zásob železa. Nízký feritin nedostatek železa prakticky potvrzuje; při zánětu ale feritin stoupá, proto se čte spolu s CRP.
• Saturace transferinu ukazuje, jak velká část přenašeče železa v krvi je železem obsazená, a doplňuje feritin hlavně tam, kde probíhá zánět. Samotné sérové železo během dne výrazně kolísá, a proto se hodnotí jen s rezervou.
• Vitamin B12 a folát se vyšetřují při makrocytóze nebo vysokém RDW; u hraniční hodnoty B12 může lékař doplnit další vyšetření, například homocystein.
• Retikulocyty ukazují, zda kostní dřeň na chudokrevnost odpovídá zvýšenou tvorbou krvinek.
• Nátěr periferní krve je mikroskopické zhodnocení tvaru krvinek, které odhalí sférocyty, terčovité buňky, úlomky krvinek nebo shluky, jež analyzátor neumí pojmenovat.
• Známky rozpadu krvinek — bilirubin, LDH a haptoglobin — se vyšetřují při podezření na hemolýzu; podle situace přicházejí na řadu také TSH, jaterní testy, kreatinin a odhad funkce ledvin.

Kterou z těchto cest zvolit, rozhoduje lékař podle celého výsledku, věku, potíží a užívaných léků. Pokud zvažujete doplňky železa nebo vitaminů, proberte to nejdřív s ním — jejich užívání před vyšetřením může obraz zamaskovat a ztížit hledání příčiny.

Kdy s výsledkem k lékaři

Většina drobných odchylek v červeném krevním obrazu nevyžaduje spěch. Jednotlivou hodnotu těsně za hranicí rozmezí u člověka bez potíží obvykle stačí probrat při další návštěvě praktického lékaře nebo ji po několika týdnech zopakovat. Na kontrolu se vyplatí vzít i starší výsledky, protože vývoj v čase řekne víc než jedno měření.

Objednat se bez dlouhého odkladu má smysl, pokud odchylku provázejí příznaky chudokrevnosti — únava neodpovídající námaze, dušnost při běžné činnosti, bušení srdce, bledost, závratě nebo lámavé nehty. Totéž platí pro rychlý pokles hemoglobinu oproti předchozímu výsledku, pro současný pokles více krevních řad a pro trvale zvýšený hematokrit bez zjevné příčiny.

MCHC, MCV, MCH a RDW nevznikají nezávisle, ale z několika měření, a proto se čtou společně a v čase. Nízké MCHC s malými krvinkami a vysokým RDW vede nejčastěji k vyšetření železa, velké krvinky k vitaminu B12 a folátu a výrazně vysoké MCHC nejprve k otázce, zda byl v pořádku vzorek. Konečný výklad patří lékaři, který zná vaše potíže, léky i předchozí výsledky.